Žijeme v době, kdy na základě Ústavy (neboli našeho základního zákona) dochází k něčemu, co já prostě nedokážu pochopit – post funkce soudce je ovlivněn názorem pana prezidenta. To, co na tomto celém problému nechápu, je jeho logika.
Nejprve bychom si ale měli říci, co je nutné splnit, abychom se mohli stát někým, kdo bude rozhodovat o vině a trestu u ostatních lidí v rámci naší společnosti. Musí se jednat o osobu, jež má vystudovanou jednu z právnických fakult v České Republice (Plzeň, Praha, Brno a Olomouc). Dále je také nutné státní občanství ČR, bezúhonnost, plná svéprávnost a určité morální zkušenosti, které zaručí, že bude člověk rozhodovat svědomitě a spravedlivě. A v neposlední řadě se musí jednat o člověka, jenž překročil věkovou hranici 30 let, a který se svým jmenováním vydal souhlas.
Celý tento příběh začíná tím, že se určitý adept na pozici soudce věnuje nejprve postu „asistenta soudce“, přičemž si vyzkouší mnoho oblastí z práva, a pochopí, jak to celé chodí. Jakmile se jeho věk přehoupne na 30 let, dostane možnost, aby se ucházel o post soudce, pakliže je něco takového v nabídce. Ze všech možných kandidátů, nakonec vybere soudce předseda daného soudu, který navrhne prezidentovi jeho jmenování. Do tohoto kroku je vše z větší části logické a srozumitelné.
Nyní však přichází zlom v podobě možnosti prezidenta soudce buď jmenovat, nebo nejmenovat daného adepta na příslušný post. První, co mi na této fázi tohoto procesu poněkud vadí, je fakt, že zde není stanovena jakákoliv lhůta, která by prezidenta „donutila“ k tomu, aby se rozhodl. Dále se mi zde také nelíbí patřičný vliv na život budoucích soudců, který je vkládán do rukou prezidenta, jenž zde působí spíše jako laik, nežli odborník.
Dle mého nejlepšího přesvědčení by tedy mělo dojít k tomu, že bude zahájena minimálně diskuze o vhodnosti tohoto postupu v současné společnosti, která by mohla být kupříkladu vodítkem, které by spustilo několik po sobě navazujících změn, které by dokázaly náš stát posunout výše.
